Milá babičko...

Milá babičko,

Před několika dny jsem přečetla knížku Dopisy na konec světa - Eva Dellaira a hned u prního dopisu v knížce jsem si řekla, že já bych psala tobě… 

A dnes ráno jsem se vzbudila s myšlenkou na tebe, nejspíš se mi o tobě zdál sen. A tak ti píšu, protože jsem tě milovala, jak jen může vnučka svoji babičku milovat. A ty si mi odešla. Nemůžu ti to vyčítat, ale tu nemoc, která mi tě vzala, tu nenávidím. Z toho rána si pamatuju jenom to, jak s Verunkou sedíme u mamky v posteli a v jejích očích vidím stejnou bolest, kterou hořím i já, všechny pláčeme a objímáme se. A od té chvíle mi chybíš. Občas pláču i teď.

Nepamatuji si, kdy jsem tě naposled viděla. Nenávidím se za to. Stejně tak, že jsem stebou nemohla být tu noc, protože ostatní rozhodli, že jsem moc malá a měla bych si pamatovat jen to hezký. Ale já byla dost velká a měla jsem tam s tebou být. A samozřejmě že si vzpomínám jen na to hezký. Živě si vybavuju, jak sedím v obýváku u velkého stolu a zase a znovu Ti kreslím obrázek. Je čas oběda, ale já nejím vařenou zeleninu a spoustu ostatních věcí (zůstalo mi to až to dnes) a i přes dědův nesouhlas mi děláš Mišku krupičku (tu krupicovou kaši do mikrovlnky). Nikdy potom mi už nechutnala tak jako tenkrát od tebe. A já si do ní sypala tolik kakaa a skořice, že děda znovu nadával, ale ty si vždycky zavelela “Mirku, nech jí!” a bylo hotovo. Byla si můj anděl strážný. 

Kdybych teď přišla do tvého domu, nebyla by si tam. Nebyl by tam ani děda, jen nějací cizí lidé. Nikdo by si nepřipnul můj obrázek na ledničku. Vzpomínám si, jak si s každičkým výkresem zacházela jako s uměleckým dílem nevyčíslitelné hodnoty a připínala jej na ledničku, nebo si ho schovávala. Prosila si mě, abych ti ještě něco nakreslila, ale ne proto, aby si mě zabavila a měla klid, ale protože si veděla, jak mě to baví a tobě se skutečně líbilo, co jsem nakreslila. Teď už si ale nikdo nevěší moje obrázky na ledničku a já už vlastně ani nekreslím…

Pamatuju si všechno to hezký! Jak ti voněli vlasy, tvůj hlas a hebkou ruku, kterou si mě držela před spaním. Jak si smíchy až brečela, když jsme si večer u televize dělali z nečeho legraci. Pamatuju si, jak si mě posílala s miskou (obrovskou mísou) do hospody pro hranolky (na dědův účet) a abych ho vyzvedla a šel domů (to se většinou nepodařilo). Ale já s tebou byla sama nejraději. Byla si jen moje. Potají si mi strkala padesátikorunu, aby to nikdo neviděl a do velikonočního balíčku jsem dostala jen to nejlepší. Každý moje narozeniny si plakala. Běhala si za mnou na zahradě a dávala mi svačinu, chleba s nutelou (chleba teď nejím a nutella je plná palmovýho oleje, kvůli kterýmu hoří Indonésiie). Brala si mě s sebou do města a chodili jsme do Skrblíkova Ráje, kde měli hrozný nesmysli, ale vždycky jsme tam něco koupili. Nikdy si nenechala nikoho na mě křičet. Měla si narozeniny 14. června a já 14. července, věřila jsem, že to něco znamená. Milovala si mě, tak bezmezně, že mám strach, že mě nikdo nikdy nemůže milovat víc.

Od té doby se toho hrozně moc změnilo. Měla si pohřeb. Přišel tam i můj táta, měl Tě taky moc rád. Poprvé jsme letěli k moři. Já, Verča a mamka. Bylo to do Řecka. Já jsem šla na střední. Zažila jsem první lásku (pak i druhou, třetí…). A konečně jsme se odstěhovali od Járy. Bydlíme (vlastně tam bydlí jen mamka s Verčou) teď na sídlišti u nemocnice v 3+1, ale máme to tam hezký. K osmnáctinám jsem si za peníze od taťky koupila kočku. Ehm, kocoura. Jmenuje se Fluffy, je hrozně chlupatej a těžkej. Líbil by se ti, to vím. Před mojí maturitou umřel děda. Váš dům se prodal. Já maturitu mám. Táta se změnil. Je to ten nejlepší chlap na světě. Všichni společně teď slavíme Vánoce. Já jsem se taky změnila. Cestuju. Navštěvuju cizí místa, ze kterých Ti posílala pohledy, kdyby si tu byla. Na jednom cizím místě dokonce bydlím. V Anglii. Se svým přítelem, jmenuje se Jan. Chystám se navštívit i Mallorcu, tam kde si byla i ty. Už si byla by si prababička. Ne kvůli mě! To Zdenina, vzala si toho Petra. A Roman si vzal Aničku. Ta je teď taky v porodnici a budou mít Šimonka. 

Ale to ty víš. Ty to všechno vidíš. Tam ze zhora, kde sis přála být se svou maminkou. Já bych si zase přála, aby si tu byla semnou. Ještě jednou, alespoň na chvíli. Není to fér. 

S láskou Lucipérek

P.S. Možná Ti zase zkusím něco nakreslit. 

P. S. Pamatuješ si toho kluka, který hrál v Titanicu? Teď je z něj slavnej herec (a ještě větší fešák) a letos vyhrál Oscara! 

P. S. Dohlídni prosím na mamku. Taky jí chybíš. 

P. S. A slibuju, že půjdu na hřbitov až přiletím do Čech. 

P. S. Psala jsem to asi dvě a půl hodiny. Bulela jsem jako malá. 

P. S. Vím, že si mě měla nejradši.