Na balkóně, kde jsem stála na úplném začátku a taky teď, na konci.
Je únor a venku fouká studený vítr, ale mě na tváři hřejí paprsky slunce, které se pomalu snáší níž a níž nad hladinou moře a nebe se tak barví do teplé oranžovo-žluté. Stejně jako pokaždé předtím je to krásná podívaná, stejně jako pokaždé předtím mám plnou hlavu myšlenek, ve kterých se ztrácím. Tentokrát dobrovolně.
Ono je někdy důležitý se ztratit, jenom pak se můžeme najít.
Krok sun krok (raz a dva).
Já sama do tanečních nikdy nechodila a v tom možná bude ta chyba! Protože vztahy mají sakra blízko k tanci. Na začátku si vybíráme partnery, vyzýváme je k tanci a oni tu výzvu přijímají (a tak najednou se ocitáme na taneční parketě) a v tom případě by jsme měli znát kroky a nebo jsme odmítnuti a můžeme sedět v koutě. (Ale baby přece nebude sedět v koutě!)
Ale když dva tančí, tak jsou tu kroky. Kroky! Krok vpřed, krok vzad, ten do strany a kroky k sobě a kroky od sebe... taky přešlapy a omyly. (Velký zrady a malé lži) Chvíle kdy vedeme a chvíle, kdy se necháváme vést, unést... A když máme toho správného partnera, to je pak teprv tanec! Souznění těl a splynutí duší.
A když jsme jednou nad ránem
Ze svých vztahů minulých snad nejraději vzpomínám na ten první. To mi bylo šestnáct. Láska jako trám! On mi skládal písničky a já si přála, aby jsme spolu zůstali už navždycky (jo, bylo mi šestnáct), no nezůstali. Ale i tak na to ráda vzpomínám.
Láska. Bezpodmínečná láska. Ryzí cit a žádný hry.
Žádný nálepky, nejistoty, odchody a návraty, zrady, lži, tajemství, nepřízně osudu, špatný načasování, krutý pravdy, nevyřčený pravdy, smutný pravdy, ticho a prázdno, když už není co víc říct a odchod je jediným řešením, zranění (to citový) na obou stranách. To všechno přišlo až potom. V těch dalších vztazích.
A i přes to všechno, já bych pořád ještě tančila! Ale k některým vztahům/tancům prostě musíme dospět. A to nejde nijak uspěchat.
Ale já dospívám. (Pomalu). Pomalu dospívám k dobrým věcem, lidem a k dobré kávě, dobré whisky a k dobrým vínům (respektive vína dospívají ke mně) a pomalu dospívám k tomu, že k něčemu prostě nikdy nedospěju, že některý věci/lidi mi nejsou souzený a to je v pořádku. A že se to všechno mění, podle toho, čím si v životě procházíme. A to je taky v pořádku.
A někdy je dospívání jako růst zubů (myslím moudráků). Bolí to.
Ale nakonec by jsme měli dospět a být chytřejší. Mně už vyrostl druhej moudrák, ale ona moudrost pořád nikde. Hádám tak, že všechno má svůj čas a já nakonec budu hrozně moudrá.
Lucie