HOME FOR CHRISTMAS

Když jsem rodičům říkala o tom, že přiletíme na Vánoce domů, tak se mi divili. Proč nezůstanu v Anglii a utrácím letenky, proč tam nepracuju dýl a nevydělám si víc peněz? Ze začátku jsem byla zaskočená, ale oni to prostě myslím dobře. Jenže. Proč bych zůstávala v Anglii, když ti, se kterými chci trávit Vánoce jsou v Čechách. Proč bych měla mít na Vánoce místo štědrovečerní večeře od maminky rybí prsty s kaší, jen abych měla vyšší číslo na účtě. Proč by pro mě měli být peníze důležitější než rodina a čas strávený s nimi. Co bych z toho měla? 

Já jsem si víc než ráda koupila letenku domů, domů na Vánoce a vůbec mě nemrzí že vyměním peníze za rodinu, protože jedině tak budu spokojená. A o tom to je. Všichni se pořád ženeme za vysokou cifrou na našem účtu, novým autem, koupí domu apod. a na to důležitý zapomínáme. Nebo jsou pro Vás peníze a věci důležitější než rodina, přátelé, vztahy? Pro mě tedy rozhodně ne.

A tak jsme se v úterý odpoledne opustili Brighton. Nebylo to ale vůbec jednoduchý a přestala veškerá legrace. (Ne teda, že by byla legrace táhnout se s kuframa několik set metrů po pobřeží proti tomu neuvěřitelnýmu větru, který několikrát povalil kufry a málem i nás!) Ale skutečný nepříjemnosti začali na letišti poté, co jsme už měli být dávno ve vzduchu, ale místo toho jsme ještě čekali v gate a nikdo se nám neobtěžoval nic říct. Po chvilce první naštvaní cestující začali zjišťovat, co se vlastně děje a dostávali jsme první informace. Letadlo je na Stanstedu (my na Gatwicku), počasí nedovoluje odletět, let se ruší, let se posouvá... atd. Po další chvilce nás vyhnali z gate zpátky do departure haly a ať sledujeme tabule s odlety. Výborně! Zpoždění: 1 h. Takže jsme všichni jako ovečky zase šli nazpátek. Já si dala pěkně hnusnou čokoládu v Costa a Jan další nálož v McDonald's a nádavali jsme na aerolinky a doufali, že co nejdřív odletíme. Na tabuli se mezitím vystřídalo několik odletových časů a zpoždění se prodloužilo na hodiny 2. V tom jsem se rozhodla začít psát článek a najednou se na tabuli objevil náš let s nápisem "boarding". Takže se rychlým krokem vracíme do gate. Stojíme ve frontě, čekáme, jdeme do letadle a náramně zmokneme, čekáme v letadla a pak se zpožděním 3 hodiny konečně odlétáme!

Po půlnoci přistáváme v Praze, kde dostanu první vřelé objetí a to od kamaráda, který na nás už pěkných pár hodin čeká. (dík Mates, seš nejlepší) A jedeme domů! Ale ... Teď si asi říkáte, co se tak ještě může stát? Ale když konečně kolem čtvrté ráno dorazíme k mým dveřím, tak zvoním, zvoním a zvoním a nic. Zvoní po patnácté, ale nikdo nepřichází otevřít + nemám klíče, mobil, prostě způsob jak je vzbudit, aby mi šli otevřít! Takže obíhám panelák a házím kamínky do oken. (ještěže bydlíme v prvním patře!) A po chvíli dostávám další dvě vřelá objetí od mamky a sestry. Jsem doma! Já dám jedno super velké objetí panu Fluffymu (můj kocour) a kolem kolem páté se jde spát. (zase ten noční život)

Takže ačkoliv byla cesta celkem "strastiplná", já jsem víc než šťastná, že jsem doma! Doma na Vánoce! A kdy jindy je lepší čas na to být se svou rodinou a blízkými než právě o Vánocích?

PS: Šťastný a Veselý!

PSS: Od kamarádky z Anglie mi přišlo nekrásnější vánoční přáníčko!

Lucie.B