Konečně mám čas psát. Spoustu času. A tak píšu, tentokrát je to první článek z nové kategorie a to DIARY's. Právě sedíme ve vlaku směr Brighton (nemůžu se dočkat) a pomalu se vzdalujeme od Plymouth (hurá), o kterém vlastně dnešní deník je. Původně jsem chtěla napsat článek s příhodným názvem JÍST. SPÁT. PRACOVAT, aneb jak vypadal náš život posledních pár týdnů, ale nevím jak bych se dokázala rozepsat o tom, že jsme vstávali kolem čtvrté odpoledne, měli maximálně tak hodinu na to se osprchovat, najíst, sbalit a vyrazit do práce, kde jsme následovně 12 hodin, tedy do šesti ráno vyráběli masový koláče (fuj, fuj a fuj!) a v 8 se dostali do postele, aby jsme se vyspali a mohli ten kolotoč prožít znovu. Takže, chápeme se. Místo toho se s Vámi podělím o několik střípků s posledních dvou měsíců a sdělím pár věcí o Plymouth. Takže to stejně bude tak trochu o tom, jak to u nás posledních pár týdnů vypadalo.
Na pobřeží je tu maják. A to je všechno. Maják a nic víc.
Autobusy tu nikdy nejezdí včas, nikdy! Když už teda přijedou. To je věc druhá, někdy se autobusu prostě nedočkáte...
Je prosinec, opakuji prosinec a na ulici potkáte někoho v žabkách, tričku, kraťasech... je prosinec!!!
Všichni tu chodí běhat. Snad celé město, takže se Vám nestane, aby jste jednou jedinkrát venku nepotkali nějakého bežce.
Chodili jsme nakupovat s cestovním kufrem... Tašky nestačily a auto jsme neměli! (nebyli jsme divný)
Řidiči autobusu vůbec neznají autobusové zastávky. Ani ty na jejich trase...
Hrozně jsme chtěli bydlet u moře. Celkem jsme na pobřeží byli tak třikrát.
Ostatní obyvatelé našeho domu si myslí, že 16 C je dostačující teplota (doma). NENÍ.
Od konce listopadu jsem mohla v oknech pozorovat vánoční stromečky! Boží.
Měla jsem celkem čtyři nápadníků.
A jedno pozvání na rande.
Pokud se někde v zahraničí potkají Češi a Slováci, jsou pořád jako Čechoslováci.
K svátku jsem dostala masový koláč. Děkuju Jana! :-*
Snědli jsme neskutečnej počet rybích prstů. V postatě jsme nevařili skoro nic jinýho. Byly dobrý, levný a rychle hotový. Ale už je dlouho nechci vidět.
Podíleli jsme se na výrobě 3 593 652 masových koláčů. A ani bych se nedivila, kdyby to bylo skutečně tolik.
Rumuni znají naši českou Arabelu! Jako malý na to koukali v televizi a v češtině, takže znají i "panka Rumburaka".
Když už jsem si musela vzpomenout, jak se ten jezevčík ze seriálu jmenoval, tak jsme se na to rovnou začali dívat. A už jsme u osmého dílu!
Ve městě jezdí hrozně moc taxíků. Ráno, odpoledne i v noci. Na autobusy prostě není spoleh.
Jednou. Pouze jednou jedinkrát jsme přišli do práce včas. Obvykle nesnáším chodit pozdě, ale tentokrát mi to bylo ukradený.
A TO BY BYLO VŠECHNO. Konečně to máme za sebou a já jsem hrozně ráda, že odjíždíme a už se nikdy nevrátíme. Každopádně to byla zkušenost. Nepříjemná, ale zároveň i taková "lekce" a te se občas může hodit. Pomůže nakopnout a člověk si uvědomí spoustu věcí. A jednou, až se ohlédnu zpátky, tak zjistím, že to mělo svůj smysl. VŠECHNO MÁ SVŮJ SMYSL.
Přeju krásný den!
Lucie.B
Žádné komentáře:
Okomentovat