Ale zpátky ktomu, co tohle ráno předcházelo.
Pondělí, 16. listopadu
Dnes nepracujeme, takže se vydávám na "velký nákup", protože když chodíme do práce, tak nemáme čas. Na nic. Vycházím a lehce poprchává - dobrý. Dojdu do města, bojuju s deštníkem, větrem a prší dost - míň dobrý. Jdu do Aldi (poslední zastávka) a leje - blbý. Vycházíme s Aldi, neseme pět narvaných tašek a "chčije a chčije a chčije" - fakt nahovno! Táhneme se s nákupem domů a kam se na nás hrabe zmoklej pes!
Úterý, 17. listopadu
Běžíme na autobus. Autobus má zpoždění. Takže nám ujíždí navazující spoj a my musíme půlhodiny mrznout na zastávce. Ve skutečnosti mrzneme o něco déle, protože má autobus zpoždění.
Když konečně sedíme v "teple" a jedeme, tak nám snad na každém semaforu naskočí červená.
Jeden z našich prvních dnů v práci a my už podruhé jdeme pozdě. Říkám si, že to snad není možný, ale to je teprve začátek.
Vybíháme z autobusu a pádíme do práce. Cestou míjíme paní venčící dva psíky v oblečcích a když kolem ní procházím já, tak se mi ten větší zakousne do nohy! Jo, pokousal mě pes. Jsem v šoku, brečím, ženská někam mizí a následujících pár dnů mám strach, abych nezačala slintat.
Čtvrtek, 19. listopadu
Málem už to vypadalo na normální den. Měli jsme volno, sčímž jsme nepočítali a do 16:30ti čekali nachystaní doma. Blbý. Pak jsme vyrazili do města a pak, pak se stalo to, že můj iPhone odešel do jablečného nebe a jeho displey nespolupracuje hraje všemi barvami. Takže jsem bez telefonu. Absolutně bez telefonu. Je to jako by mi někdo uřízl ruku. A chvíli to bude trvat.
Pátek, 20. listopadu
Problém naší práce je vtom, že je ve vedlejším městě. A ráno v 6 nejezdí žádné autobusy a to obzvlášť o víkendu. Takže když při páteční noční nenacházíme nikoho, kdo by nás vzal autem jsme odkázáni hodinu a půl čekat, mrznout, zoufale stopovat, koupit si předraženou hnusnou čokoládu, jet domů autobus, jít spát v devět ráno a ve tři zase vstávat a jít znova do práce.
Sobota, 21. listopadu
Jdeme do práce. Běžíme na autobus. Ten nikde, takže běžíme dál v naději, že doběhneme a stihneme navazující spoj. Uprostřed toho běhu nás ten první autobus předjíždí. Přesně na čas stojíme na zastávce a pár minut na to přijíždí ten druhý autobus a my si oddychujeme a máme radost, že dneska přijdeme včas. OMYL! Po necelých pěti minutách cesty náš autobus nabourává do auta předtím, já málem prolítnu celou uličkou a je po legraci. Auto(busová)nehoda zrovna cestou do práce, znovu se omlouváme, že přijdeme pozdě a já se už cítím jako idiot, co neumí chodit včas. Náhradní autobus si dává na čas a my znovu mrzneme.
Neděle, 22. listopadu
Celou noční (12 hodin) si přeju, aby už bylo sedm ráno a já mohla jít spát. Naivní Lucie. Je šest a my čekáme na náš odvoz, ten nás ale neodváží a nám nezbývá než jít po svých. Mrzne, je tma a náš cíl 25 kilometrů daleko. Jdeme. Jdeme po silnici, po kruhovém objezdu, míjíme domy, louky, lesy, pár aut, které se v návalech zoufalství snažíme stopovat. Ujdeme 10 kilometrů a začíná slunečný den. Kupujeme si bonbóny na benzínové pumpě a nacházíme zastávku, na které 45 minut čekáme na první autobus do Plymouth.
Chápete to? Taková smůla. To snad není možný! Někdy mezitím se mi taky podařilo rozbít si termosku na čaj, to když jsme běželi na autobus. Dvakrát nás vzbudil náš landlord s omlouvou, že nevěděl, že spíme po noční (moc dobře to věděl). Pár dní předtím než můj iPhone odešel do jablečného nebe jsem si musela koupit nový kabel, za 15 Ł! A teď je mi k h****. Navíc vůbec nevídáme denní světlo, když chodíme do práce máme obvykle jednu jedinou hodinu z celého dne pro sebe, během které se musíme najíst, osprchova a připravit zase do práce. Za autobus jsme už téměř 100 Ł! A někdo nám doma pořád vypíná topení a dělaj rámus, když spíme.
To by snad bylo všechno. Já doufám, že se Vám článek líbil a že pokud máte smůlu, tak jsou to v porovnání s tou mojí maličkosti. A nebo že na tom dokážete najít i něco dobrýho! Já se taky snažila: viděli jsme dvakrát východ slunce - byl nádherný! Termoska se dá pořád "tak nějak trochu" používat. Nemáme čas se hádat! A alespoň máme práci, peníze a kde spát.
A hlavu vzhůru! Nikdo přece nemůže mít smůlu věčně! (Nebo může?)
Lucie.B
Žádné komentáře:
Okomentovat