Ale jak to vlastně všechno začalo?
Plánů do budoucnosti máme spousty, ale jsou to plány v naší hlavě, takové ty, co mají asi všichni (jednou až... příští rok udělám tohle... jednoho dne odjedu). A dny ubíhají, někdy rychle, někdy pomalu, ale stále stejně.
A v tom. Je nějaký obyčejný den v našem obyčejném životě, kde přítel studuje vysokou školu a já chodím do práce. Kdy si řeknem, že není na co čekat, že když né teď tak kdy? Do kdy by jsme měli všechno odkládat? Kdy je "ta správná doba" na to něco udělat, změnit? TEĎ! To je jediná správná odpověď na otázku kdy.
Takže kupujeme letenky. A tím je to jasné, 3. června odjížíme do Anglii! Chvíli nevíme kam a pak náhodně (aspoň myslím) narazíme na Brighton. Je to na jihu, je tu moře, pláž, molo, křídové útesy. Je tu všechno a je to krásný! Jedeme do Brightonu! Přítel nechává školy a já na konci května opouštím práci. Páni to je pocit se k něčem "rozhoupat".
Třetího nás čeká poslední rozloučení se a cesta: autem, letadlem, autobuse, vlakem aby jsme 4. června v 6:00 mohli být v Brightonu na nádraží. Celý nadšení a taky pěkně ospalí a utahaní z těch kufrů, co cestují s námi jsme tu! V Anglii, v Brightonu a jsme šťastní! Šťastní, že jsme to dokázali, rozhodli se a uskutečnili jsme to. Je to takové malé vítězství. Odjet někam, kde jsme předtím nikdy nebyli. Někam, kde nikoho neznáme a mluví tu cizím jazykem a jezdí nalevo.
Náš první den v Brightonu tedy začíná v 6:00 na nádraží, kde nás vysadil předraženný ranní vlak. Vycházíme před nádraží, kde postává pár taxíků, kolem projíždí pár červených double-deckerů a ve vzduchu je cítit moře! A v dálce i tak trochu vidět. Já už tuším, že to tu budu milovat. Až na ty racky (krysy s křídalama) poletující nám nad hlavami, pokřikujícíc na sebe a požírající všechno co uvidí.
O raccích už ale dost. Zjišťujeme, že celodenní jízdenkou na mhd můžete procestovat město a tak zabít čas do 9ti, kdy si máme převzít klíče od našeho anglického domova. I s kufry nasedáme do jednoho z červených double-deckrů. Nahoru se sice nevyškrábeme, ale i tak je to pěkný podívaná, taková vyhlídková jízda městem. Nakonec dorážíme do maríny, kde na nás čeká McDonald (juhů nějaká známá věc) a dáváme si (fakt hodně) hnusný snídaňový menu a studujeme mapu města, aby jsme se dostali na naši anglickou adresu, kam to už moc nestíháme, jelikož jsme trochu ztracení. Naštěstí nás někdo posílá na správnou zastávku a my nasedáme do správného autobusu.
Doražíme na místo. Pěkná ulice, "milé" typicky anglické domky a nějaká angličanka (pronájem jsem nám našla předem na internetu) už nám pomáhá s kufry dovnitř. Domlouvám se, že si skočíme do bankomatu vybrat na předražený nájem za ten hnus, do kterého jsme přišli a ona na chvíli mizí. Oddechujem si, že jsme ubytovaní, ale ten humus, kterého je celý dům plný (nechápu, vážně nechápu, jak tu takhle můžou žít.. navíc holky.. prasata!). Chvilku se snažíme přijít na nějakou jinou možnost bydlení, ale vzdáváme to a příští měsíc se domluvíme na nižším nájmu. Zaplaceno, získáváme heslo k wifi (zdá se jako jedinná věc, co tu funguje, narozdíl třeba od teplé vody), klíče předány, vybalujeme, kupujeme si povlečení (zase předražené, ale v tom, co tu nechala bych ani psa spát nenechala) a ještě jednou si prohlížím za co jsme to vlastně zaplatili.
A v tom. Je nějaký obyčejný den v našem obyčejném životě, kde přítel studuje vysokou školu a já chodím do práce. Kdy si řeknem, že není na co čekat, že když né teď tak kdy? Do kdy by jsme měli všechno odkládat? Kdy je "ta správná doba" na to něco udělat, změnit? TEĎ! To je jediná správná odpověď na otázku kdy.
Takže kupujeme letenky. A tím je to jasné, 3. června odjížíme do Anglii! Chvíli nevíme kam a pak náhodně (aspoň myslím) narazíme na Brighton. Je to na jihu, je tu moře, pláž, molo, křídové útesy. Je tu všechno a je to krásný! Jedeme do Brightonu! Přítel nechává školy a já na konci května opouštím práci. Páni to je pocit se k něčem "rozhoupat".
Třetího nás čeká poslední rozloučení se a cesta: autem, letadlem, autobuse, vlakem aby jsme 4. června v 6:00 mohli být v Brightonu na nádraží. Celý nadšení a taky pěkně ospalí a utahaní z těch kufrů, co cestují s námi jsme tu! V Anglii, v Brightonu a jsme šťastní! Šťastní, že jsme to dokázali, rozhodli se a uskutečnili jsme to. Je to takové malé vítězství. Odjet někam, kde jsme předtím nikdy nebyli. Někam, kde nikoho neznáme a mluví tu cizím jazykem a jezdí nalevo.
O raccích už ale dost. Zjišťujeme, že celodenní jízdenkou na mhd můžete procestovat město a tak zabít čas do 9ti, kdy si máme převzít klíče od našeho anglického domova. I s kufry nasedáme do jednoho z červených double-deckrů. Nahoru se sice nevyškrábeme, ale i tak je to pěkný podívaná, taková vyhlídková jízda městem. Nakonec dorážíme do maríny, kde na nás čeká McDonald (juhů nějaká známá věc) a dáváme si (fakt hodně) hnusný snídaňový menu a studujeme mapu města, aby jsme se dostali na naši anglickou adresu, kam to už moc nestíháme, jelikož jsme trochu ztracení. Naštěstí nás někdo posílá na správnou zastávku a my nasedáme do správného autobusu.
Doražíme na místo. Pěkná ulice, "milé" typicky anglické domky a nějaká angličanka (pronájem jsem nám našla předem na internetu) už nám pomáhá s kufry dovnitř. Domlouvám se, že si skočíme do bankomatu vybrat na předražený nájem za ten hnus, do kterého jsme přišli a ona na chvíli mizí. Oddechujem si, že jsme ubytovaní, ale ten humus, kterého je celý dům plný (nechápu, vážně nechápu, jak tu takhle můžou žít.. navíc holky.. prasata!). Chvilku se snažíme přijít na nějakou jinou možnost bydlení, ale vzdáváme to a příští měsíc se domluvíme na nižším nájmu. Zaplaceno, získáváme heslo k wifi (zdá se jako jedinná věc, co tu funguje, narozdíl třeba od teplé vody), klíče předány, vybalujeme, kupujeme si povlečení (zase předražené, ale v tom, co tu nechala bych ani psa spát nenechala) a ještě jednou si prohlížím za co jsme to vlastně zaplatili.
Naše "lovely and sunny garden"
Ale dost už fňukání, všechno hold nemůže být jednoduchý a podle našich představ, ale na tom nezáleží. Důležitý je, že jsme tady!
Takže se jedeme podívat na "to molo" a na pláž, když nás Anglie vítá takovým krásným počasím. A přes všechno krkolomné cestování sem a příšerné bydlení je najednou všechno úžasné a my se procházíme po pláži, po mole, městěm... Štěstí z nás musí přímo sálat, jak si tu nadšeně všechno prohlížíme.
A už jsme tu pět týdnů. :-)
Lucie.B